Ohlédnutí za návštěvou Bidena v Bělehradě |
Pondělí, 5. září 2016 / Nebojša Malić
Jen pár minut po přistání se Biden dopustil svého prvního faux pas, když se nepoklonil srbské vlajce, přičemž toto gesto neshledali obtížným při svých návštěvách ani čínský prezident Si Ťin-pching ani ruský prezident Vladimir Putin. Pak už to šlo ráz na ráz.
Bidenovo ocenění premiéra Aleksandara Vučiće za to, že má „pozitivní vizi pro budoucnost Chorvatska“ – nesmiřitelně nepřátelského souseda Srbska, nedávné přírůstku EU a NATO a amerického protégé v balkánských válkách v 90. letech – bylo nervózně odbyto smíchem jako drobný omyl. Možná to omyl nebyl, protože od té doby, kdy se Vučić dostal v roce 2012 k moci, de facto vládne Srbsku v nejlepším zájmu Chorvatska či jeho zámořského podporovatele, abych byl přesný.
Vučić poté prohlásil Bidena za „přítele Srbska a svého osobního přítele“. Tato poznámka nezní uvěřitelně vzhledem k tomu, že je o Bidenovi známo, že byl hlasitým zastáncem americké vojenské intervence proti Srbům v 90. letech nebo že nezřídka přirovnával Srby k nacistům. Pasivní srbský tisk to však nerozporoval. Podle novinářů Biden pouze přijel na návštěvu a nekladl žádné požadavky či ultimáta. To by byl ze západních představitelů první.
Po viceprezidentově odjezdu nicméně prezident Tomislav Nikolić z ničeho nic uvedl, že Srbsko nemá v úmyslu zavést sankce proti Rusku, což naznačuje, že toto téma mohlo během návštěvy vyvstat.
Bílý dům pouze zveřejnil přehled údajů o „pokroku prostřednictvím partnerství“, který byl plný báječných věcí, které Spojené státy udělaly pro Srbsko cca od roku 2001 – poté, co Washington v Srbsku instaloval povolný režim, kterým jest. Představa Spojených států o „partnerství“ zjevně spočívá v tom, že Srbsko udělá, co se mu řekne. I kdyby těch cca 900 miliónů dolarů v americké pomoci či investicích skutečně pomohlo Srbsku, stále je to méně, než škody napáchané válkou v roce 1999.
Američané si možná na tu válku dobře či vůbec nepamatují, ale Srbové ano. Nevyprovokovaná agrese, zlovolné lži na její ospravedlnění před světem, bezohledné ničení civilní infrastruktury a následná okupace Kosova „mírotvůrci“ z NATO, kteří v podstatě předali toto území, které má pro Srby zásadní význam, albánským separatistům, což nakonec vyvrcholilo vyhlášením nezávislosti v roce 2008 – to vše přispělo k tomu, že obyvatelstvo v Srbsku opovrhuje americkou vládou, neřku-li americkým národem vůbec.
Skutečnost, že Hillary Clintonová, po které jsou v Albánci kontrolovaném Kosovu pojmenovány obchody a která má v Albánii pomník, nazvala kosovskou válku „osobní záležitostí“ své rodiny, vysvětluje, proč nacionalistická opozice tak hlasitě podporuje Donalda Trumpa.
Když byl Biden v Bělehradu, vyjádřil soustrast rodinám „těch, jejichž životy byly ztraceny v důsledku kampaně NATO“. Tato odpovědnosti se vyhýbající ne-omluva s použitím trpného rodu a eufemismů žádný dojem neudělala. A pak byl na Kosovu, aby tam otevřel úsek silnice, kterou Albánci pojmenovali po jeho pozdním synu Beauovi. To byla další připomínka, jak je Biden svázán s dědictvím Clintonových z 90. let, příhodně zapomenutým za éry Bushe a (velmi) selektivně připomínaným během let „Naděje a změny“, které následovaly.
Mnohé se změnilo ve světě, a to i v Srbsku, od Bidenovy první viceprezidentské návštěvy Bělehradu v roce 2009. Tehdy dal najevo, že tvůrci politiky, kteří asistovali při balkánské tragédii 90. let, jsou zpátky v Bílém domě a jsou odhodláni „dokončit svou práci“. Tentokrát se tento netaktní viceprezident v zásadě snažil ukázat, že Washington je stále absolutním pánem nad událostmi a že Srbsku náleží místo u jeho nohou (či pod jeho botou).
(mírně kráceno)
Zdroj: www.antiwar.com, překlad: Karel Hyka |